Stalo se vám někdy, že se ze sledování filmu stal závod o to, zda stihnete učíst titulky? Že jste je preventivně četli rychleji, než by vám bylo příjemné, jen proto, aby náhodou nezmizely dřív, než je dočtete?

Znamená to, že tvůrci titulků nejspíš nedodrželi jedno z nejdůležitějších pravidel, a sice že by neměl být překročen určitý rozumný počet znaků za sekundu. Co může tvůrce titulků udělat pro to, aby byla rychlost titulků optimální?

Především by si měl stanovit vhodnou rychlost, tedy pokud mu ji neurčil již klient. Rychlost bude volit podle různých faktorů, především podle předpokládaného publika. Budou to festivaloví diváci zvyklí na relativně rychlé titulky, nebo se jedná o průměrné televizní diváky, nebo dokonce děti, seniory či cizince studující češtinu?

Ať si určíme rychlost titulků jakoukoliv (konkrétní doporučení viz kniha Titulkujeme profesionálně, část 11.2), měli bychom se jí víceméně držet v průběhu celého filmu. Divák si na ni na začátku zvykne a potom očekává, že další titulky bude moci číst zhruba stejným tempem.

Když je určitá replika příliš „rychlá“, můžeme v některých případech titulek nechat zobrazit déle, ale obvykle zbývá jediné řešení – zestručňovat a v horším případě vypouštět nejméně důležité informace (o některých metodách tzv. kondenzace se dočtete v Titulkujeme profesionálně, 14. kap.). To může působit trochu drasticky, ale v mluveném jazyce se ledacos opakuje a nebo je z jiného důvodu nadbytečné, redundantní. Navíc bývá lepší něco nepodstatného nechat spadnout pod stůl, než dopustit, aby divákovi unikla některá z důležitějších informací.

Tak jako mnohde jinde, i u titulkování tedy platí, že méně často znamená více. A dost možná by to mohl být první bod titulkářského desatera. Nezatížíš diváka svého nadměrným čtením.